Duchovní učení

Vědomou duchovní cestu většinou začínáme tím, že čteme duchovní literaturu, navštěvujeme přednášky, meditujeme, necháme se zasvěcovat do různých duchovních energií. Obvykle také vše, co jsme se touto cestou dozvěděli, chceme předat druhým, protože jsme předsvědčeni, že nic úžasnějšího nemůže být a že oni o tom také musí vědět. Musí s námi chodit na přednášky, prostě musí si od nás nechat pomoct. Vždyť to přece s nimi myslíme tak dobře! Jak to, že to odmítají?

Problém je právě v tom slově "musí". Nikdo nic nemusí. Každý může jít cestou, jaká se mu líbí, nemusí poslouchat ničí zákazy, příkazy, poučování. Každý má právo na svobodné rozhodnutí. Jakýkoli nátlak odrazuje a to i v případě, že by dotyčný člověk již byl na duchovní cestu připravený, ale chce si sám vybrat, kdy a jakým způsobem na ni vykročí. A my riskujeme, že se nám to jednou vrátí. Co vyšleme, to se dříve nebo později vrátí zpátky a nemusí to být příjemné.

Na duchovní cestu můžeme přizvat druhé lidi až tehdy, kdy to, co máme vyčtené nebo odposlechnuté, také začneme žít. Příklady táhnou. Na citace z knížek asi moc lidí slyšet nebude, ale když uvidí, jak se měníme, zklidňujeme, začíná se nám ve všem dařit, tak to budou chtít také. My se nebudeme muset obávat následků, ale můžeme se těšit na nové přátele.

Dokud zůstáváme jen u teoretických poznatků, nemůžeme počítat ani s tím, že na nás nebesa budou nahlížet jako na duchovního člověka. Bude se nám to počítat až ve chvíli, kdy v praktickém životě začneme provádět konkrétní kroky jako důkaz pochopení svého osudu. 

Teprve tehdy začíná skutečná vědomá duchovní cesta.